Moravia fishing club

28.5.2011

Je listopad a my s kamarádem využíváme posledních dní na rybách ještě před zamrznutím. Záběrů už moc není a tak uvažujeme o tom, kam bychom mohli příští rok vyrazit na ryby, a třeba si i zkrátit zimu, kterou zase tak moc v lásce nemáme. Samozřejmě se dá chytat na dírky a využít led k uspokojení rybářských potřeb a tužeb, tedy vyrazit na ryby, nicméně myšlenka na nové zážitky je silnější. 
Napadla nás spousta zahraničních revírů, ale nějak nás to táhlo na proslulé Rio Ebro za krásnými bojovnými kapry, mohutnými sumci a stříbrnými dravci – candáty. Slovo dalo slovo, najednou nás bylo pět a začala se plánovat výprava. Den odjezdu byl stanoven – 5. března 2011.

Při rozhodování o konkrétním cíli výpravy jsme se zabývali otázkou, zda vyrazit na horní, či dolní část přehrady. Vzhledem k tomu, že kolegové již Rio Ebro v minulosti navštívili a vždy chytali na dolní části přehrady, zvolili jsme námi všemi neprobádanou oblast horní části. Během vánočních svátků měl každý z nás úkol. Zjistit a posbírat co nejvíce informací o rybářském řádu a podstatných zákonech lovu. Ovšem, jak už se každý zvídavý rybář jistě dočetl, na každé z přehrad jsou jiná pravidla, která se rok co rok mění a nikdo ve skutečnosti neví, co je v současnosti aktuální a platné znění. Ani jeden z naší výpravy by nechtěl některé z nařízení porušit a poté čelit vysokým pokutám, či zabavení drahého vybavení, kterého si všichni tak vážíme. Hltali jsme veškeré dostupné informace z nejrůznějších webových stránek a mysleli si, že něco zjistíme, ale každý psal něco jiného. „A pak si vyberte.“ Byli jsme zmateni, a tak jsme se rozhodli kontaktovat někoho, kdo pracuje přímo na Ebru jako průvodce, nebo jej častěji navštěvuje. V jedné z publikací jsme narazili na pana Straku, vyprávějícího velice poutavý článek o horní části přehrady. Pana S. jsme tudíž kontaktovali a informovali se o aktuálním dění, pokynech a pravidlech. Pan S. byl velmi ochotný a vstřícný. Bylo nám slíbeno zajištění povolení k rybaření a zapůjčení motorové lodi, jelikož jak jsme byli poučeni, na vlastní člun bychom museli zřídit pojištění a nechat jej dezinfikovat. Usoudili jsme tedy, že lépe strávený čas je na rybách, nežli jej ztratit vyřizováním formalit.

Další záležitostí bylo rozvažování ohledně krmení. Jaké boilies vzít na kapry či jaké gumičky na candáty, s nimiž jsme chtěli také měřit své síly. V úvahu jsme museli brát, že voda bude ještě studená, a tak zvítězily kuličky jahodové a vanilkové příchuti. V záloze byly také kuličky na bázi lososové moučky a samozřejmě spousta vařené kukuřice. Na sumce byly připraveny pelety s příchutí halibut a v neposlední řadě i nějaké ty nástražní rybky. Měli jsme sice informace, že na horním úseku přehrady se na živou, ani mrtvou nástrahu chytat údajně nesmí, nicméně pan S. nám sdělil, že bez rybiček jezdit nemáme. Nastal tedy problém, kde sehnat rybky v zimě, když je vše zamrzlé. Nakonec se zadařilo a v jednom nezamrzlém jezírku se podařilo nachytat asi 100 kusů rybek. Nic moc velikosti nepobraly, ale na candáty stačily. Kolegové měli nachystány spousty twistrů a různých přívlačových nástrah, a tak jsem to moc neřešil a vzal si na candáty jen pár oblíbených gumových kousků. Boilies jsme začali vyrábět 14 dní před odjezdem. Hory vajec, spousty nejrůznějších přísad, dipů a dalšího čekalo na zpracování. Za dvě odpoledne jsme stihli vyrobit 25 kg koulí různých druhů a velikostí. Teď už zbývalo jen uvařit asi 100 kg kukuřice, což jsem učinil těsně před odjezdem v tentýž den, abychom při příjezdu na místo mohli hned začít krmit.

V den odjezdu jsme byli překvapeni z hromady věcí, která před očima jen rostla. Vše bylo nezbytně nutné a nic se nesmělo zapomenout. Po úmorném a vyčerpávajícím naložení věcí, kterých nebylo zrovna málo, nás čekalo „jen“ 2.500km přes ČR, Německo, Francii a konečně Španělsko, do městečka Caspe, kde jsme měli v jistém rybářském obchůdku nachystány povolenky k rybolovu a u pana S. na nás čekal motorový člun.

Cesta utíkala pomalu, byla zdlouhavá, únavná a vyčerpávající, avšak sílu a optimismus nám dodávaly myšlenky a sny o možných úlovcích krásných ryb, jež řeka Rio Ebro ukrývá v hlubinách. Do cíle jsme dorazili v 430 ráno. Cesta trvala 36 hodin. Chvíli jsme si zdřímli a poté plni nadšení zamířili vyzvednout povolenky k rybolovu. Obsluhující nás pak dovezl k vilce, kde čekala loď. Na každém z nás bylo vidět vzrušení a adrenalin, který se probudil v těle při spatření tak nádherné vody. Nicméně tato radost a nadšení mírně opadly ve chvíli, kdy nám bylo sděleno, že autem se na lovné místo nedostaneme. Slíbeno jsme sice měli parkování přímo na místě lovu, ovšem nenaděláte nic. Cesty byly bahnité a nesjízdné. Museli jsme tedy veškerý vercajk na stanoviště převézt po vodě. Opět nastalo přesouvání veškerých věcí. To vše bylo únavné a neskutečně zdlouhavé a jen oddalující samotné chytání.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Na místo jsme dorazili asi za dvě hodiny. Stanoviště jsme měli v jedné ze zátok majestátné přehrady s hloubkou 8 metrů. Po vylodění jsme zjistili, jaký je zde neskutečný nepořádek, který zde zřejmě zanechali Rumuni, kteří zde pobývali před námi. Flek jsme uklidili a začali se zabydlovat. Po vytvoření stanového městečka a vybalení veškerého rybářského náčiní bylo na řadě zjistit, co se skrývá pod vodní hladinou a označit si lovná místa tyčovými bojemi. Jak jsem se již zmínil, nejhlubší místo bylo 8 metrů – zde jsme vyvezli nástrahy na sumce. Naproti tomu kapry jsme chytali v různých hloubkách, nejvíce záběrů bylo v hloubce 2 – 5 metrů. Boilisem jsme ze začátku místa moc nekrmili, pouze pár kuliček ke každé vyvezené nástraze, zato kukuřicí jsme nešetřili.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Hned první noc se mi podařilo chytit kapra bojovníka 80 cm. Dal jsem ho do saku, aby tam počkal na ranní focení. Do rozednění se mi podařily ještě dva záběry, ale jen jeden kapr se podíval na břeh. Po focení kapr putoval zpět do svého vodního ráje. Bylo jasné, že kapři do zátoky najíždějí a je třeba je zde udržet. Neváhali jsme a začali přikrmovat více boilisem, abychom je udrželi na místě. Přes den ovšem záběry začaly ustávat, a tak jsme rozbalili přívlačové pruty a vyrazili bičovat zátoku. Netrvalo dlouho a agresivní candáti spustili útoky na gumičky jak diví. Nikdo z nás nečekal, že budou tak brát. Velikost dravců nebyla tak obrovská, ale každý kousek udělal velkou radost, jelikož u nás v ČR není běžné mít tolik candátích záběrů.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pomalu se začalo stmívat a my se vraceli na lovné místo s očekáváním, že kolega, který zůstal v zátoce, bude mít nachytáno, přinejmenším alespoň jednoho kapra. Nicméně žádná radost nepřišla, byl bez záběru. „no, nevadí, noc bude naše.“ Ale do rána nepadl ani záběr. Při probuzení jsme zjistili, že hladina je cca. o 50 cm níže. Pokles byl způsoben spouštěním přehrady, z důvodu očekávaných přívalových dešťů. Nic potěšujícího. Rybám se klesající voda vůbec nelíbila. Náladu jsme si tedy zlepšili přívlačí, která nás nezklamala ani pro tentokrát. Opět se candáti koukali do objektivů našich fotoaparátů. Během dvou dalších uplynulých dní proběhly asi jen dva kapří záběry a o sumcích ani nemluvě. Neberou. Nálada klesá, candáti už nám nestačí, chtěli bychom sumce a kapry. Vodní hladina klesla již o metr a my nahlas přemýšlíme „kdy se to už konečně zastaví.“ Navíc se kazí i počasí a začíná poprchávat. V duchu si říkám „naděje umírá poslední a stále máme ještě dost času do konce výpravy.“ Je další noc a najednou slyším, jako kdyby někdo spadl do vody. Kapři se vyhazují! To je dobré znamení. Po chvilce jsem zaslechl pípák, přichází záběr, adrenalin stoupá, rychle vyrážím z bivaku a vidím, jak kolega zasekává s výkřikem „je tam“! Prut ohnutý, všude tma, beru podběrák a čekám, co se z hlubin vynoří. Objevil se krásný šupináč 75 cm s nádhernou stavbou těla a obrovskou zadní ploutví. Divoká forma kapra, typická pro Rio Ebro. Žádný velikán, ale bojovník, který každého rybáře potěší. Do rána už jsem nemohl usnout, čekal jsem další záběr, ale žádný se již nedostavil. Ten den přikrmujeme kukuřicí a menším množstvím jahodového boilies. Voda stále klesá, ale přesto přichází další kapří záběr, najela stejná sorta, opět kapr něco kolem 70 cm.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V noci toho dne nás přišla navštívit smečka potulných psů, které vydráždil náš boilies a halibutí pelety. Bylo dobře, že jim chutnalo. Bylo by však lepší, kdyby byli při chuti kapři, tak jako ti psi. Po jejich zahnání jsme zjistili, že se psům podařilo rozkousat přístřešek, jak se do něj dobývali. Hlad je hlad. 
Na víkend přijeli Rumuni, kteří si sedli vedle nás, a začaly problémy. Jeden z nich mě přehodil a k tomu mi to bez jakéhokoli slova uřezal. Měli jsme strach, co se od nich všechno dá očekávat. Dělali opět neskutečný nepořádek, ryby kuchali u vody a střeva jen tak pohazovali. Kam se člověk podíval, ležel nějaký sáček a spousta odpadků. Trpělivost přetekla a lépe než se dohadovat, přestěhoval jsem si pruty na jiné místo. Radost jsem z toho neměl, ale přehazování a vůbec jejich chování mně odradilo ze zakrmeného místa. Našel jsem si nové místo pod skálou ve vzdálenosti asi 250-ti metrů, blíže k hlavnímu toku přehrady. Sumce jsem si také převezl, dal na podvodní splávek kapra, a doufal, že se karta obrátí a nějaký silur se přijde fotit. V neděli Rumuni odjeli a my jsme mohli konečně klidně spát.
Počasí se stále více kazí a hlásí deště, nic pozitivního. Co se dá dělat, přece se nenecháme odradit počasím. Chytáme kapry kolem 70 cm, ale sumec ne a ne zabrat. Zřejmě na ně byla ještě voda příliš chladná, jak také poznamenal průvodce. Sumci nemají v lásce velmi chladnou vodu, jejich aktivita je na nule. Zkoušel jsem vábničku, dokonce se podařilo zvednout pár sumců ode dna, avšak na nástrahu nezaútočili. Úspěchem bylo je vůbec odlepit ode dna, a to pro tentokrát muselo stačit. „Příště jim přece dám co proto.“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Chtělo by to ale nějakého kapra velikána, ať se zpraví nálada našim dvěma kolegům, kteří toho moc nenachytali, a tak by nejraději předčasně ukončili celou výpravu a jeli domů. Já s tím nesouhlasil, stále jsem věřil, že vždy je nějaká šance chytit krásnou rybu. Vzdávat to předčasně by byla škoda. Zbývá nám ještě kukuřice, a tak vyrážím na vodu naposledy zakrmit. Udělal jsem krmnou cestu z hlavního toku až k nám do zátoky. „Třeba to kapry navede a bude více záběrů.“ Potvrdilo se, ryby najížděly, vyhazovaly se a záběrů bylo najednou víc a více, jen žádný z místních obrů.
Vše uteklo jako ta voda a byl tu poslední večer před odjezdem. Vyvážím a místo stále přikrmuji. Zavážím prut i kolegovi, který kapra ještě nechytil. Jen aby měl taky radost a udělal záběr, vyvážím hned vedle mého místa. Vše je navezeno a jde se do bivaku čekat na záběr. V hlavě si promítám celou výpravu a říkám si, jaká je to škoda, že nebylo více záběrů. Do toho přichází očekávaný záběr, vyskakuji z bivaku do deště a utíkám zaseknout rybu. Přeji si, ať už je to osobák, na něhož čekám. Ale po chvilce z vody vykoukne kapr 65 cm. Chystám tedy prut opět na zavezení, které nebude v prudkém dešti zrovna příjemné. Fouká a stále prší. V tom kolega křičí „příposlech ti pípá“. Nechce se mi tomu věřit, další záběr. Chvíli bojuji s kaprem a cítím, jak silon o něco drhne a kapra uřezávám. Nejspíše o kamení, nebo škeble, kterých je zde spousty. Jeden prut vyvážím a druhý, protože je silný vítr, nahazuji ze břehu. Kolegovi přišel konečně také záběr, stalo se mu ovšem to stejné co mi, kapra uřízl o škeble. Do rána jsem měl ještě čtyři záběry. Zdálo se, že rybám ochlazení a déšť vůbec nevadil a naopak skutečně brali více. Noc byla senzační, skoro jsem nespal, ale vůbec mi to nevadilo, hlavně že brali. Škoda jen, že to byli kapři kolem 70 cm a že už nás čekala cesta domů.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Když jsme se ráno začali balit, vypukl boj, jak se dostat z tak promáčeného terénu. Auto jsme v průběhu týdne na místo sice přivezli, nicméně nyní opět pršelo a byl problém se dostat z bahna. Nanosili jsme kamení a po dvou hodinách urputného boje, špinaví a celí zablácení jsme vyjeli poslední kopec. Převlékli jsme se a Rio Ebro opouštíme. Někteří se zklamáním, další s krásnými zážitky a touhou se vrátit.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Za výpravu se nám podařilo nachytat asi 30 candátů cca do 70 cm, 25 kaprů – největší měl 80 cm a tolik vysněné sumce jsme viděli akorát tak na echolotu při chytání na vábničku. Mohlo to být lepší, ale při panující nízké teplotě vody a místě kde jsme seděli si myslím, že zas tak špatné to nebylo, alespoň pro mě ne. S radostí a nadšením se na Ebro vrátím, ale tentokrát dám přednost teplejším měsícům a zaměřím se na sumce.

 

Pro MFC Tomáš Tichý alias Freetom